Pokud rodiče přivádějí do terapie malé dítě, obvykle vědí, že s dětmi pracuji prostřednictvím terapie hrou. Jak je ale možné, že „obyčejná hra“ pomáhá dětem s jejich problémy?
Hra je pro dítě nejpřirozenější činností. Děti si hrají jaksi automaticky. Prostřednictvím hry se učí, do hry se ale také promítají jejich aktuální pocity a prožitky. Mým úkolem je pomoci jim, aby o prožitcích, které je trápí, mohly mluvit a měly možnost hledat odpovědi, anebo aby v terapeutické herně mohly prožít něco jiného, příjemnějšího.
Stávám se po dobu terapie jejich „větším kámošem“. Hraju si s nimi, sdílím s nimi emoce, nechávám je volně projevit a vyjádřit všechno, co potřebují. Naslouchám jejich potřebám a podporuji je v hledání vlastní cesty k řešení problémů nebo postoje k nim. Věřím, že dítě ví samo nejlépe, co by právě potřebovalo. Umí to vyjádřit, jen je ne vždy slyšet. Ne vždy dětským sdělením rozumíme, děti používají jiný jazyk. Mám tu čest být tlumočníkem z „řeči hry“, ve které se snažím neustále zdokonalovat, do „řeči dospěláků“.
K dětství chovám hlubokou úctu. Děti jsou intuitivní bytosti. Intuice značí přirozenost a ta znamená moudrost. Děti dokáží vnímat emoce mnohem citlivěji, než dospělí, a dokáží se také velmi rychle učit, daleko nejlépe prostřednictvím prožitku. V terapii hrou zážitek dominuje nad slovy, protože děti o svých životech nedumají a nemluví. Děti je žijí. Právě proto může být terapie hrou velmi efektivní cestou k řešení jejich potíží.